„Prosím?“ říkám udýchaně a zpomaluji krok.
„Dobrý den, tady Loren Young. Našla jsem Vaši nabídku k doučování a měla bych zájem. Platí ještě?“ říká mi stydlivě do telefonu nějaká holčina. Zní příjemně, ale to jméno mi něco říká. Teď nemám čas nad tím přemýšlet. „Ano, ještě to platí. Měla byste zájem?“ zeptám se. Ne asi Sebastiane, volá ti, aby tě pozvala na rande… říkám si v duchu. I když neuškodilo by mi někoho nového poznat. Jen doufám, aby to nebyla dvanáctiletá holčička. „No, ano. Jen se chci zeptat, kolik by to stálo a kde by se doučování konalo. Není to tam uvedené, tedy pokud nejsem slepá,“ říká trochu pobaveně. „Můžu Vás uklidnit. Nejste slepá. Opravdu to tam není napsané,“ řeknu pobaveně a pokračuji: „Museli bychom se sejít a domluvit se. Máte dnes čas?“ ptám se jí. Sám jsem překvapen, jak jdu na to rychle, asi ji chci co nejrychleji poznat. Co jsem se vrátil do Bismarcku, s nikým jsem moc nemluvil, tedy mluvil, ale přátelství nenavazoval. Už by to po těch dvou měsících někoho chtělo. „Omlouvám se, ale dnes se mi to bohužel nehodí, musím totiž na brigádu ještě,“ Super není to dvanáctiletá holčička, když má brigádu, jedno plus. Teď ještě aby byla trochu normální a možná by se mezi námi utvořilo malé přátelství, ale moc tomu naději nedávám. „Aha, tak co zítra?“ „To by šlo. Kdy a kde?“ „Co třeba u mě doma v pět?“ nabídnu jí a doufám, že jsem ji moc nezaskočil. „Dobře,“ vykoktává ze sebe překvapeně „tak tedy v pět, zítra,“ dodá rychle. Je zaskočená. „Těším se. Adresu Vám pošlu SMS, nashle“ promluvím rychle a zavěsím. Už teď jdu pozdě. Jsem na místě. Přede mnou se tyčí polorozpadlá budova, která vypadá opuštěně. Vyběhnu pár schodů a zabuším na dveře. Dveře se otevřou a stojí v nich ten blbec, Ray. Jediný člověk, s kterým jsem se pravidelně bavil za ty měsíce. Proč jsem se musel bavit zrovna s tak odporným stvořením? Počkat už vím, protože mě k tomu donutil a vydíral. A já jsem hrozný idiot. Udělal jsem to, co jsem udělal a myslel jsem si, že mi to jen tak projde. Ne, nikdy nikomu nic tak lehce neprojde a to si pamatuji a budu pamatovat navždy. „Konečně, myslel jsem, že už nepřijdeš,“ řekl s odporným úsměvem na tváři Ray. Neodpovídám, pouze se okolo něj protahuji a mířím do laboratoře. Sednu si do modrého křesla a čekám. I když budova vypadá z venku příšerně, uvnitř je to naopak. Vědec tady má hodně moderního vybavení, ani nevím na co to je. Ani nevím, kde na to vzal peníze a proč to vlastně dělá. Vlastně to ani nechci vědět. Jediné co vím je, že mě potřebuje na nějaký experiment. Odebírá mi krev a občas mi píchá nějaké látky nebo něco podobného. Zkoumá, jak na to moje tělo reaguje. Vlastně o tom nic moc nevím, on mi také nic moc neříká. Nevím, proč si vybral zrovna mě. V Bismarcku má dalších 61 271 lidí. Ze začátku mi mazal med okolo huby. Říkal, jak jsem dokonale stvořený pro jeho pokus. Mám prý dobrou fyzičku, hodně toho vydržím, jsem poměrně chytrý, jsem prostě stvořený pro jeho pokusy. Samozřejmě jsem nejdříve odmítl. Uvědomil si, že lichocením si mě nezíská, tak na mě vytáhl pár nepříjemností z dávné minulosti a k tomu mi nabídl pár celkem výhodných věcí. Zařídil mi byt i pracovní místo. Také mi za to platí. Aspoň něco. Říkám si, že to musí být hodně velký projekt, na kterém dělá, jinak by mi za to toho tolik nenabízel. Z přemítání minulosti mě vytrhává nepříjemný hlas. „Projevili se nějaké bolesti, nebo něco neobvyklého?“ zeptá se mě klidně Ray. „Ne, nic. Co mi to vlastně dáváš za sračky?“ ptám se nepříjemným hlasem. „No, občas zkusím dát do tvého organismu nějaké látky, které by tě měli, dalo by se říct, trochu přiotrávit a oslabit, ale ne zabít. Jenže ty nic neprokazuješ, takže dávky zvětšuji, abych věděl, co tvoje tělo dokáže vystát. Potřebuji ty nejsilnější, ty co toho nejvíce vydrží,“ To je poprvé co mi na nějakou takovou otázku odpověděl. A ano, měl jsem pravdu, ani jsem to nechtěl vědět. „Sakra, vždyť můžu umřít!“ naštvaně vykřiknu. Ticho. Nic neříká. Uvědomuji si, že mě to zabít nemůže. To by byl vážně padlý na hlavu, kdyby nechal umřít pokusného králíčka. Vlastně na co jsou pokusní králíčci… aby mohli umřít. Sakra. Pomalu se otáčí a v ruce drží injekci. Je v ní žlutá kapalina. „Neboj, nezabije tě to, jen zkoumám, co všechno vydržíš, což už jsem ti říkal,“ zaškrcuje moji ruku a pro jistotu ji i připevňuje ke křeslu, abych si to na poslední chvíli nerozmyslel. Dělá to vždycky. „Jsi zatím ten nejsilnější. Jsi přesně ten, kterého jsem hledal. Jsi ten, na kterého jsem těch nevím kolik let čekal,“ cítím malé štípnutí na ruce. Už to po těch měsících ani nevnímám. Co jsem teď právě slyšel, mě zarazilo. To si taky něco píchl, že je najednou tak otevřený? Bohužel nad tím nemám čas přemýšlet, zase upadám do neznáma. Jako vždy, když mi Ray něco píchne. Naštěstí je to jen dvakrát za měsíc. Někdo křičí. Vidím pouze oslepující světlo. Cítím palčivou bolest po celém těle. Nevím, kde to jsem. Najednou mě někdo chytá za ruku. Třese s ní a křičí moje jméno. Je to dívčí hlas. Konečně začínám něco vidět. Zjišťuji, že ležím na silnici a nade mnou se sklání zase ta dívka. Ta, kterou vidím ve snech od té doby, co jsem poznal vědce. Je překrásná, jen škoda, že v každém mém katastrofickém snu trpí. Buď fyzicky, nebo kvůli mně. Tentokrát je to kvůli mně, jelikož jí slzy tečou proudem. Už jsem z předešlých snů pochopil, že ji na mně záleží, ale nevím proč. Jsme asi propojeni. „Sebastiane!“ Vytřeštím oči a oslepí mě světlo. Dívám se po místnosti, kde jsem se probudil. Jsem zase v laboratoři. Ray mě drží za ruku. „C-co se stalo,“ koktám zmateně. „ Zase jsi usnul a nějak si se neprobouzel. Tak jsem tě pro jistotu vzbudil. Dnes jsi spal nejdéle. To bude asi tím, že jsem ti zase zvýšil dávku,“ řekne pobaveně. Jemu to přijde vtipné? On je opravdu mimo. To už jsem tedy zjistil dříve. Jsem jeho hračka. Je to příšerný pocit. Nejradši bych zase utekl z města, jako tenkrát, bohužel to není tak jednoduché. Jsem uvězněn ve vědcových řetězech. Nikdy jsem o těchto snech Rayovi neřekl, ale asi budu muset, myslel jsem, že jsou to jen nějaké špatné noční můry. Občas se mi zdávají takové sny. Než jsem přišel do Bismarcku, zdávali se mi také sny, samozřejmě. Některé se i vyplnily, což doufám, že tento se zrovna nesplní. Poslední dobou se začali hodně opakovat. Nebyli to stejné sny. Jediné co na nich bylo stejné, jsem byl já a ona neznámá. Většinou jeden z nás umíral a ten druhý trpěl. Musím rychle domů a ten sen si zapsat. Zapisuji si je všechny od prvního. Co se v nich dělo si pamatuji zhruba tak půl hodiny, poté sen vyprchá, jako kdyby nebyl. Naštěstí mám všechny zapsané. Než jdu k vědci, tak si vždy přečtu poslední sen, abych byl aspoň trochu v obraze. Začal jsem si zvykat, že po každé injekci, co mi píchne Ray, upadnu do spánku a zdá se mi nějaký sen. *** Konečně jsem doma. Mířím rovnou pro sešit a propisku. Dávám vařit vodu na kafe. Usedám do křesla a začínám psát. Už uplynulo asi dvacet minut od mého probuzení ze spánku. Píši rychle. Detaily si již moc nepamatuji, ale základní kostru mám. Jdu si napustit vanu, ta vždy pomůže po těch srajdách co do mě Ray rve. Ležím v mé měkké posteli a v hlavě přemítám, co se dneska událo. Sakra! Já jsem nenapsat tý holce! Rychle se dívám po nejbližší věci, co ukazuje kolik je hodin. Šátrám po nočním stolku, po mobilu. Rozsvěcím ho a zjišťuji, že je přesně 22:15. Zatraceně! Mám ji napsat? No musím, nic jiného mi nezbývá. Co si o mně bude myslet. Odesílám napůl omluvnou textovku a doufám, že mi nepřijde zpráva typu: Moc děkuji za vzbuzení, zítra nepřijdu. Nebo: Jakej debil píše zprávy ve čtvrt na jedenáct. A ano už vím, můj budoucí zapomnětlivý doučující… ne to snad nenapíše. Pořád kontroluji mobil. Na co vlastně čekám. Je skoro půl jedenácté večer. Asi po sedmé rozsvěcím mobil. Zase ho zhasínám. Usínám s mobilem v ruce a ostražitostí. Pořád tak nějak čekám na tu odpověď. Něco mi vrní v ruce. Trochu sebou škubnu. Rychle kontroluji displej. Vidím pouze bílé světlo. Pomalu se na něj začínám zvykat. Otevírám příchozí zprávu v naději, že to bude zpráva od Loren. Ano, je. To jsem nečekal. Píše v ní: „V pořádku, nespím. Akorát odcházím z práce. Děkuji za adresu, zítra mě čekejte v pět. Snad zase nepřijdu pozdě, jak je v mém zvyku.“ Nad touto větou se pobaveně ušklíbnu. Také chodím všude pozdě. Vlastně mě teď také upoutává věta: „Akorát odcházím z práce.“ Kde sakra pracuje? Ta asi hlídat děti nebude. Snad není striptérka, nebo tak něco. Nemůžu už usnout, přemýšlím nad zítřkem a také si zase připomínám, jaký jsem idiot, že jsem vůbec lezl do toho města. Co kdybych se nevrátil do města? Jak bych teď žil?
0 Comments
Další rok je tady. Druhák. Jestli se tenhle rok něco zázračného nestane, bude to jen dalších deset nezáživných měsíců na nic. Od hrozné události, co se stala před necelými pěti lety, se nic extra nepřihodilo. Žádná láska, akce, dobrodružství, nic.
Drnčivý zvuk mě vytrhne z říše snů. Aaa, je to náš starý známý "kámoš". Budík ve tvaru žáby, který jsem dostala ke svým osmým narozeninám. Překvapuje mě, že ještě funguje, i když občas už blbne. Ta blbá žába mi chyběla asi tak jako škola. Nemotorně vypnu budík, div nespadne. Nebyla by to velká škoda, stejně už potřebuji nový. Seberu ze židle stoletý župan, do kterého se dobrou minutu soukám, vklouznu do červených papučí a vyrazím, směr koupelna. Trochu se leknu odrazu v zrcadle, ale bývá to i horší. Dívám se na Ošklivé Káčátko. Takhle mi říkávali ve školce a polovinu základky. Tmavě zelené oči splývají s tmavě hnědými zplihlými vlasy. I když vlasy mám poměrně husté, nejsou takové, jaké bych chtěla. Každý chceme všechno obráceně nebo úplně jinak. „Dobré ráno, zlatíčko," usměje se mamka, když vejdu do malinké kuchyňky, do které se sotva vejde kuchyňská linka. „Dobré? Spíš příšerné, hrozné, smrtící, nenávistné a já nevím, co ještě," odseknu. „Ale no tak, Lor. Určitě si tento rok užiješ!" řekne optimistickým hlasem a povzbuzujícím úsměvem. Vždycky ve všem hledá to dobré. Je hrozný optimista, někdy až moc velký. *** Velká bílá budova na mě vrhá stín. Mamka vedle mě stojí a obě dvě spolu vykročíme ke schodům, které jsou plné studentů. Pohledem hledám Viky. Zaměřuji se na vysoké postavy, které vyčnívají v davu, kvůli barvě vlasů. Moc zrzek tady nemáme. Samozřejmě ji najdu v hloučku spolu s Maxem - jejím klukem. S mamkou se rozloučím rychlou letmou pusou a zamířím k Viky. Mamka na mě ještě křikne: „Drž se!" a poté zmizí v davu studentů, který ji pohltí. „Ahoj! Ty moje nejlepší kámoško!" zakřičí Viky, když mě zaregistruje a vrhne se mi kolem krku. „Ahoj, Rebelko," řeknu přidušeným hlasem, protože Viky nepovolila svůj stisk. „Jak bylo v Chicagu?" Viky tam byla celý srpen spolu s Maxem za jeho příbuznými. „Pořádně jsme si to užívali, ale nejlepší stejně byly večerní procházky a to, co potom následovalo, bylo jako..." „Dobrý, dobrý, Viky. Chápu, užívali jste si, to mi stačí. Nechci radši slyšet podrobnosti," plácnu ji přátelsky přes rameno. „A co ty? Nějaká letní láska? A co, došlo k tomu? No, ty víš k čemu a..." „Viky, víš, že já nejsem jako ty, Rebelka každým coulem." „No jo, no jo, už mlčím, ty andílku," obejme mě kolem ramen a vykročíme chodbou. Všichni na nás koukají, teda ne na mě, ale na ni. Na Viky, na její bezchybné tělo, svůdný úsměv a pohled, ale to se rychle změní, když k nám přikluše Max, plácne Viky po vypracovaném zadku a vlepí jí pusu do kudrnatých vlasů, sahajících po ramena, a nasadí vražedný pohled. To mě přinutí se pobaveně ušklíbnout. Max je fakt super kluk. Chodí do třeťáku. A ano, je taky hrozně sexy a přesně se hodí k Viky. Rebel a Rebel rovná se super rebelská dvojka. Má vypracovanou postavu, jasně modré oči, jako nebe, které kontrastují s havraními vlasy. Takže, když na něj holky civí, a to se stává pořád a nejen ve škole, Viky jim propaluje laserovým pohledem díru mezi oči. Viky by si ho měla fakt vážit. Hodně ji změnil. Než ho poznala, byla jak utržená ze řetězu. Flirtovala, sem tam popíjela... no, prostě rebel. Závidím jí i jemu, ale v tom zdravém smyslu. Ne že bych z ní musela rvát oblečení a kůži jen proto, že má skvělého kluka. Jsem za ni taky ráda. Kdybych já měla takový štěstí a potkala svého Prince na bílém koni. *** Sedíme s Viky před školou a čekáme. Já na mamku, Viky na Maxe. Někdo k nám zezadu přiběhne a prostrčí mezi nás hlavu. „Už jste to slyšely?" Je to Max. Obejde lavičku, na které sedíme, a stoupne si rozkročmo před nás. Do čela mu spadne neposlušný pramínek vlasů. Viky vyskočí z lavičky, upraví mu vlasy a vlepí mu pořádnou pusu, musí si stoupnout na špičky, i když je vysoká dost, Max je ještě vyšší. Odvrátím pohled a pokouším se splynout se vzduchem. Ne, nepomáhá to. Jim je to úplně jedno. Jsou někde ve svém světě. Po skoro minutové líbačce doprovázené mlaskáním a slintáním se od sebe ty dvě přísavky odlepí. Hallelujah! „Co jestli jsme slyšely?" zeptá se udýchaně Viky. „Prej má od čtvrtka nastoupit nějakej novej sexy učitel," řekne škádlivým tónem a pohledem upřeným na mě. Zacuká obočím a začne se smát. „Ty seš blbej! Radši si hlídej tady svoji holku," ukážu na Viky a ta na mě vyplázne jazyk, který měla ještě před chvílí v Maxově puse. Snažím se vypadat uraženě, ale dlouho to nevydržím a všichni vyprskneme smíchy. „Víte co? Abych uspokojila to vaše věčný rejpání, tak se teda odvážu a najdu si kluka. A s hledáním začnu hned, až přijdu domů." To je překvapilo. Teď na mě zírají jako na Miss World. To nečekali. A já vlastně taky ne, vypadlo to ze mě tak náhle. Sakra, co jsem to řekla. Ano, jsem blbá. „Co? Ty? Co se stalo? A jak...," začne Max zaskočeně. „Co se děje, že na Lor koukáte, jak na boží stvoření?" vyruší Maxe moje mamka. A opět má na tváři úsměv, ale poznám, že není pravý. Něco se děje. „Ale nic, paní Youngová. Jen..." Podívám se na něj výhružným pohledem a on naštěstí pochopí. „No, nic." Mamka se na něj nechápavě podívá, ale nějak tomu nevěnuje pozornost. Podívá se na mě výrazem, co hovoří za vše. Chce si se mnou promluvit, hned teď, o samotě. Viky si toho také všimne. Rychle se s námi rozloučí a odejde s Maxem ruku v ruce pryč. „Dnes mi řekl ředitel, že zvyšuje školné. Nevím, proč to už neřekl dřív. A já sotva zaplatím nájem a všechny účty. Víš, že mi za vaření kafe a papírování ve škole nedávají moc peněz." Mamka mluví tak rychle a naštvaně, že ji rozumím každému druhému slovu. Nemusí mi to ani říkat, chápu to hned po první větě, kterou jsem kupodivu slyšela celou. „Mami, neboj, to zvládneme. Zase budu pracovat v tom baru, jako minulý rok. Už jsem si to zařizovala o prázdninách. Dnes už nastupuji." Pokusím se nasadit trochu toho optimismu, jak to vždycky dělává mamka, ale moc to nepomáhá. Stejně obě víme, že mi za to nedávají moc peněz. Pracuji hlavně o víkendech a dva nebo tři dny v týdnu (oni si to většinou určují, ale pátky mi nechají vždy volné) od šesti do půlnoci, nemůžu tam být déle, to bych nestíhala školu a taky to tam po dvanácté začíná být hra o monokl či roztržené obočí. O víkendech je to horší, to tam někdy jsem i po zavíračce a uklízím po těch prasatech bordel. Je to spíš takový pajzl než seriózní bar, proto se taky moc nezajímali o můj věk. Vzali mě totiž už v patnácti. No, každá koruna se hodí. Naštěstí to ani není daleko od našeho bytu, takže nějaké dlouhé večerní procházky zapadlými uličkami, mě nečekají. Díky bohu. „Jsi hrozně hodná, Lor, ale nemusíš to dělat," řekne ustaraným hlasem. Vím, že to nemyslí vážně, ale tohle se přeci říká, ne? Ze slušnosti. „Mami, to je dobrý. Dám ti půlku výplaty a půlku si nechám. Jako vždy, vždyť víš." Mrknu a usměju se. Nikdy bych mamku přece nenechala ve dluzích, které máme snad po celém městě. Když se to stalo, myslím tím, když tátu zabili před necelými pěti lety, byli jsme už tak v dluzích, ale ještě jsme je zvládali. Do té doby taťka pracoval a mamka taky. Potom se všechno pokazilo. Táta byl mrtvý, firma, kde pracovala mamka, zkrachovala, prostě to bylo jak na horské dráze. Chvilku nahoře, chvilku dole, stálá nejistota. Potom přišla střední a k tomu další vyhozený peníze, ale přinesla aspoň trochu naděje. Mamka v ní získala práci. Ne velkou, ale lepší než drátem do oka. Do té doby přebíhala z jedné práce do druhé. Jednu dobu měla i dvě, bylo mi myslím čtrnáct. Každý den chodila domů strhaná, ani na mě neměla čas. A ještě si to vyčítala. Pořád říkala, jestli nechci pomoc s něčím do školy, naštěstí mám poměrně fotogenickou paměť a doma se moc nemusím učit. Ona za to nemohla, mohl za to jen jediný odporný člověk. Vrah mého táty. Nikdy se nezjistilo, kdo to byl, policie se tím nezabývala, sice nám nakecali, jak se o to zajímají, aby nás utišili, ale přitom nad tím určitě jen mávli rukou. Přísahám, že až toho bastarda potkám, a já ho jednou potkám, zabiju ho. On nezabil jen mého tátu, zabil kus mě. V břiše mi zůstala bezedná krvácející rána, která nikdy nepřestane krvácet a nikdy se nezahojí. Co kdyby se to nikdy nestalo? Jak bychom teď žili? |