Další rok je tady. Druhák. Jestli se tenhle rok něco zázračného nestane, bude to jen dalších deset nezáživných měsíců na nic. Od hrozné události, co se stala před necelými pěti lety, se nic extra nepřihodilo. Žádná láska, akce, dobrodružství, nic.
Drnčivý zvuk mě vytrhne z říše snů. Aaa, je to náš starý známý "kámoš". Budík ve tvaru žáby, který jsem dostala ke svým osmým narozeninám. Překvapuje mě, že ještě funguje, i když občas už blbne. Ta blbá žába mi chyběla asi tak jako škola. Nemotorně vypnu budík, div nespadne. Nebyla by to velká škoda, stejně už potřebuji nový. Seberu ze židle stoletý župan, do kterého se dobrou minutu soukám, vklouznu do červených papučí a vyrazím, směr koupelna. Trochu se leknu odrazu v zrcadle, ale bývá to i horší. Dívám se na Ošklivé Káčátko. Takhle mi říkávali ve školce a polovinu základky. Tmavě zelené oči splývají s tmavě hnědými zplihlými vlasy. I když vlasy mám poměrně husté, nejsou takové, jaké bych chtěla. Každý chceme všechno obráceně nebo úplně jinak. „Dobré ráno, zlatíčko," usměje se mamka, když vejdu do malinké kuchyňky, do které se sotva vejde kuchyňská linka. „Dobré? Spíš příšerné, hrozné, smrtící, nenávistné a já nevím, co ještě," odseknu. „Ale no tak, Lor. Určitě si tento rok užiješ!" řekne optimistickým hlasem a povzbuzujícím úsměvem. Vždycky ve všem hledá to dobré. Je hrozný optimista, někdy až moc velký. *** Velká bílá budova na mě vrhá stín. Mamka vedle mě stojí a obě dvě spolu vykročíme ke schodům, které jsou plné studentů. Pohledem hledám Viky. Zaměřuji se na vysoké postavy, které vyčnívají v davu, kvůli barvě vlasů. Moc zrzek tady nemáme. Samozřejmě ji najdu v hloučku spolu s Maxem - jejím klukem. S mamkou se rozloučím rychlou letmou pusou a zamířím k Viky. Mamka na mě ještě křikne: „Drž se!" a poté zmizí v davu studentů, který ji pohltí. „Ahoj! Ty moje nejlepší kámoško!" zakřičí Viky, když mě zaregistruje a vrhne se mi kolem krku. „Ahoj, Rebelko," řeknu přidušeným hlasem, protože Viky nepovolila svůj stisk. „Jak bylo v Chicagu?" Viky tam byla celý srpen spolu s Maxem za jeho příbuznými. „Pořádně jsme si to užívali, ale nejlepší stejně byly večerní procházky a to, co potom následovalo, bylo jako..." „Dobrý, dobrý, Viky. Chápu, užívali jste si, to mi stačí. Nechci radši slyšet podrobnosti," plácnu ji přátelsky přes rameno. „A co ty? Nějaká letní láska? A co, došlo k tomu? No, ty víš k čemu a..." „Viky, víš, že já nejsem jako ty, Rebelka každým coulem." „No jo, no jo, už mlčím, ty andílku," obejme mě kolem ramen a vykročíme chodbou. Všichni na nás koukají, teda ne na mě, ale na ni. Na Viky, na její bezchybné tělo, svůdný úsměv a pohled, ale to se rychle změní, když k nám přikluše Max, plácne Viky po vypracovaném zadku a vlepí jí pusu do kudrnatých vlasů, sahajících po ramena, a nasadí vražedný pohled. To mě přinutí se pobaveně ušklíbnout. Max je fakt super kluk. Chodí do třeťáku. A ano, je taky hrozně sexy a přesně se hodí k Viky. Rebel a Rebel rovná se super rebelská dvojka. Má vypracovanou postavu, jasně modré oči, jako nebe, které kontrastují s havraními vlasy. Takže, když na něj holky civí, a to se stává pořád a nejen ve škole, Viky jim propaluje laserovým pohledem díru mezi oči. Viky by si ho měla fakt vážit. Hodně ji změnil. Než ho poznala, byla jak utržená ze řetězu. Flirtovala, sem tam popíjela... no, prostě rebel. Závidím jí i jemu, ale v tom zdravém smyslu. Ne že bych z ní musela rvát oblečení a kůži jen proto, že má skvělého kluka. Jsem za ni taky ráda. Kdybych já měla takový štěstí a potkala svého Prince na bílém koni. *** Sedíme s Viky před školou a čekáme. Já na mamku, Viky na Maxe. Někdo k nám zezadu přiběhne a prostrčí mezi nás hlavu. „Už jste to slyšely?" Je to Max. Obejde lavičku, na které sedíme, a stoupne si rozkročmo před nás. Do čela mu spadne neposlušný pramínek vlasů. Viky vyskočí z lavičky, upraví mu vlasy a vlepí mu pořádnou pusu, musí si stoupnout na špičky, i když je vysoká dost, Max je ještě vyšší. Odvrátím pohled a pokouším se splynout se vzduchem. Ne, nepomáhá to. Jim je to úplně jedno. Jsou někde ve svém světě. Po skoro minutové líbačce doprovázené mlaskáním a slintáním se od sebe ty dvě přísavky odlepí. Hallelujah! „Co jestli jsme slyšely?" zeptá se udýchaně Viky. „Prej má od čtvrtka nastoupit nějakej novej sexy učitel," řekne škádlivým tónem a pohledem upřeným na mě. Zacuká obočím a začne se smát. „Ty seš blbej! Radši si hlídej tady svoji holku," ukážu na Viky a ta na mě vyplázne jazyk, který měla ještě před chvílí v Maxově puse. Snažím se vypadat uraženě, ale dlouho to nevydržím a všichni vyprskneme smíchy. „Víte co? Abych uspokojila to vaše věčný rejpání, tak se teda odvážu a najdu si kluka. A s hledáním začnu hned, až přijdu domů." To je překvapilo. Teď na mě zírají jako na Miss World. To nečekali. A já vlastně taky ne, vypadlo to ze mě tak náhle. Sakra, co jsem to řekla. Ano, jsem blbá. „Co? Ty? Co se stalo? A jak...," začne Max zaskočeně. „Co se děje, že na Lor koukáte, jak na boží stvoření?" vyruší Maxe moje mamka. A opět má na tváři úsměv, ale poznám, že není pravý. Něco se děje. „Ale nic, paní Youngová. Jen..." Podívám se na něj výhružným pohledem a on naštěstí pochopí. „No, nic." Mamka se na něj nechápavě podívá, ale nějak tomu nevěnuje pozornost. Podívá se na mě výrazem, co hovoří za vše. Chce si se mnou promluvit, hned teď, o samotě. Viky si toho také všimne. Rychle se s námi rozloučí a odejde s Maxem ruku v ruce pryč. „Dnes mi řekl ředitel, že zvyšuje školné. Nevím, proč to už neřekl dřív. A já sotva zaplatím nájem a všechny účty. Víš, že mi za vaření kafe a papírování ve škole nedávají moc peněz." Mamka mluví tak rychle a naštvaně, že ji rozumím každému druhému slovu. Nemusí mi to ani říkat, chápu to hned po první větě, kterou jsem kupodivu slyšela celou. „Mami, neboj, to zvládneme. Zase budu pracovat v tom baru, jako minulý rok. Už jsem si to zařizovala o prázdninách. Dnes už nastupuji." Pokusím se nasadit trochu toho optimismu, jak to vždycky dělává mamka, ale moc to nepomáhá. Stejně obě víme, že mi za to nedávají moc peněz. Pracuji hlavně o víkendech a dva nebo tři dny v týdnu (oni si to většinou určují, ale pátky mi nechají vždy volné) od šesti do půlnoci, nemůžu tam být déle, to bych nestíhala školu a taky to tam po dvanácté začíná být hra o monokl či roztržené obočí. O víkendech je to horší, to tam někdy jsem i po zavíračce a uklízím po těch prasatech bordel. Je to spíš takový pajzl než seriózní bar, proto se taky moc nezajímali o můj věk. Vzali mě totiž už v patnácti. No, každá koruna se hodí. Naštěstí to ani není daleko od našeho bytu, takže nějaké dlouhé večerní procházky zapadlými uličkami, mě nečekají. Díky bohu. „Jsi hrozně hodná, Lor, ale nemusíš to dělat," řekne ustaraným hlasem. Vím, že to nemyslí vážně, ale tohle se přeci říká, ne? Ze slušnosti. „Mami, to je dobrý. Dám ti půlku výplaty a půlku si nechám. Jako vždy, vždyť víš." Mrknu a usměju se. Nikdy bych mamku přece nenechala ve dluzích, které máme snad po celém městě. Když se to stalo, myslím tím, když tátu zabili před necelými pěti lety, byli jsme už tak v dluzích, ale ještě jsme je zvládali. Do té doby taťka pracoval a mamka taky. Potom se všechno pokazilo. Táta byl mrtvý, firma, kde pracovala mamka, zkrachovala, prostě to bylo jak na horské dráze. Chvilku nahoře, chvilku dole, stálá nejistota. Potom přišla střední a k tomu další vyhozený peníze, ale přinesla aspoň trochu naděje. Mamka v ní získala práci. Ne velkou, ale lepší než drátem do oka. Do té doby přebíhala z jedné práce do druhé. Jednu dobu měla i dvě, bylo mi myslím čtrnáct. Každý den chodila domů strhaná, ani na mě neměla čas. A ještě si to vyčítala. Pořád říkala, jestli nechci pomoc s něčím do školy, naštěstí mám poměrně fotogenickou paměť a doma se moc nemusím učit. Ona za to nemohla, mohl za to jen jediný odporný člověk. Vrah mého táty. Nikdy se nezjistilo, kdo to byl, policie se tím nezabývala, sice nám nakecali, jak se o to zajímají, aby nás utišili, ale přitom nad tím určitě jen mávli rukou. Přísahám, že až toho bastarda potkám, a já ho jednou potkám, zabiju ho. On nezabil jen mého tátu, zabil kus mě. V břiše mi zůstala bezedná krvácející rána, která nikdy nepřestane krvácet a nikdy se nezahojí. Co kdyby se to nikdy nestalo? Jak bychom teď žili?
0 Comments
|